Když William Shakespeare pronesl prostřednictvím Hamletových úst onu slavnou repliku: “BÝT ČI NEBÝT?!”, stěží kdo pochopil opravdický význam a hloubku onoho sdělení…
“Když nejde o život, jde o hovno”, říká běžně rozšířená přízemní hantýrka. Shakespeare naproti tomu ve své hře (s příznačným názvem Hamletova tragédie) nastiňuje, že to, oč tu běží, není důležitost toho, jestli žít či nežít, ale jestli Být či Nebýt. TO je otázka! 🙂
Dokážete plně vnímat, cítit a vědět… že jen vy sami jste příčinou a zdrojem vašeho života a smrti? Že jen vy sami jste příčinou vaší radosti, štěstí nebo smutku, bolesti nebo strádání? Že od vás pochází všechno, co se ve vašem životě děje? Že vy sami jste strůjcem svého světa? …
Pokud to dokážete, potom v pravdě JSTE. 🙂
A kdy přestáváme BÝT?
- Kdykoliv začínáme ukazovat prstem na druhé – že to oni mohou za naše neúspěchy a pocity
- Kdykoliv bloumáme v minulosti – teskníme za tím, co bylo pěkné a už není nebo se viníme za to, co pěkné nebylo a trvá
- Kdykoliv bloumáme v budoucnosti – strachujeme se nad tím, co možná přijde nebo zaručeně nepřijde
- Kdykoliv se přespříliš staráme o to, co dělá nebo nedělá někdo druhý (drby, bulváry a pomluvy)
- Kdykoliv začínáme v mysli soudit cestu druhých a určovat jim, jak by se (podle nás!) měli nebo neměli chovat
- Kdykoliv začínáme cestu druhých soudit i navenek – a vynucujeme si na nich určitý způsob chování
- Kdykoliv se díváme na TV, brouzdáme po internetu, máme příliš práce nebo se věnujeme jiné zábavě – jen abychom zabili svůj čas
- Kdykoliv je náš vnitřní svět zahlcen světem vnějším …
… tehdy my sami ryze shakespearovsky přestáváme “BÝT”. 🙂
Je jedno, jestli jsme ještě naživu, nebo momentálně “v hrobě”, pokud tímto způsobem (myšlení, cítění a konání) vystupujeme ze SEBE – vystupujeme z Přítomnosti. A vzhledem k tomu, že Přítomnost je to jediné, co JE, pak tím přestáváme i my BÝT.
Přestáváme být silní, přestáváme být vědomí, přestáváme být tvůrci svého světa a stáváme se neživými loutkami, hnány osudem, okolnostmi a závěry jiných…
To jsou ti mrtví, o kterých Ježíš říkal: “Nech ať mrtví pochovávají své mrtvé”… a ti živí, o kterých se v Bibli píše, že “při vzkříšení (vzkříšení vědomí z minulosti a budoucnosti, z iluzí a klamů, ze strachu a pochybností, ze vzteku a nenávisti, z nejistoty a viny…) budou vstávat z hrobů a druhá smrt už nad nimi nemá moci.”
JSOU živí v duchu – je jedno jestli zemřou fyzicky. 🙂
Lidé se bojí fyzické smrti, bojí se, že “nebudou”… Ale daleko horší než smrt fyzická, je smrt duchovní. Když náš duch spí nebo nevnímá, je líný, ustrašený, roztržitý nebo oslabený.
Když je náš duch zvyklý být pasivní, pak nejsme schopni smysluplně si tvořit náš život a zůstáváme ve vleku okolností.
Cokoliv se však stalo (dlouhodobým upínáním pozornosti na to…), stejně tak se zase odestane. Tím, že začneme opět věnovat pozornost – VĚNOVAT POZORNOST SOBĚ – tehdy začneme zase BÝT. 🙂
Práce, školka, škola, děti, nákupy, vaření, úklid, partner, kamarádi, dovolená, zábava, koníčky, televize, kroužky, koncerty, hospoda, hudba, sport, zahrada, lyže, auto, účty, jídlo, politika, sousedi, kolegové, večírky, známí…
… A kde jste VY?
Víte, co se děje na druhém konci zeměkoule, co kdo z celebrit měl dneska k obědu, co měl nebo neměl na sobě, co kdo řekl, s kým chodí, jak se cítí, jak co zvládají nebo nezvládají vaši kolegové, vaši partneři, vaše děti…
… A jak to zvládáte VY?
Víte stejně dobře co se děje ve vašich citech? Kde jste měli nebo neměli být, s kým jste měli nebo neměli být, co jste měli nebo neměli mít na sobě VY?
… ???
Vypněte pro dnešek televizi nebo internet, přestaňte řešit děti, partnery, bulvár nebo záchranu světa… a věnujte Láskyplnou pozornost SOBĚ! Nejen, že si to zasloužíte, ale on to za vás ani nikdo jiný neudělá. Není to totiž jeho povinností! 🙂 Povinností každého je BÝT sám sebou, se sebou a v sobě… To není sobectví, to je vědomý život probuzené bytosti.
Jenom Vědomá bytost pevně zakotvená v SOBĚ je schopna přestat se vykrucovat a velkoryse nést následky svých činů. A tedy začít po vzoru Bohů si tvořit život k obrazu svému. 🙂
Pozvedněte svůj život do stavu, kdy bude odpovídat svému jménu – a začne být opravdu ŽIVÝ! 🙂
A živost se neměří podle toho, kolik vnějších zážitků, věcí nebo informací nahromadíte, kolik zábavných lidí potkáte nebo kolik zajímavých míst navštívíte.
Živost se měří podle toho, kolik vnitřních zkušeností s tím uděláte a jak díky tomu porostete.
Živost se měří podle toho, nakolik si uvědomujete své vnitřní bohatství.
Když si uvědomujete své vnitřní bohatství, tehdy přestáváte jen existovat … a začínáte opravdu BÝT.
Abyste si své vnitřní bohatství uvědomovali, musíte mu začít věnovat pozornost.
Objevte své životní poslání a uděláte velký skok na vaší cestě ke šťastnému bytí. 🙂
Šťastní lidé 
Nejnovější komentáře