Na skalnaté mýtině uprostřed lesa se v jedné louži narodily malé žabky.
Byly zdravé a čilé, vesele si plavaly v té troše vody, kterou měly, povídaly si s drobnými lesními kvítky a občas doskákaly až na okraj lesa, aby se proběhly po louce.
„Pojď si s námi zaplavat,“ vyzývaly žabáka Vikyho.
Ale ten jenom seděl a kvákal: „Jak bych mohl v takové malé kaluži?! Máchnu rukou – a dotknu se bahna na dně! Celý se zamatlám a ještě se zraním,“ zamumlal žabák. Vylezl na kámen a máchal si ve vodě jenom nohy.
Viky byl velmi chytrý, ale také velmi nevrlý žabák. Stále mu nic nebylo dobré: slunce moc pálilo, vítr byl moc prudký, tráva moc dlouhá nebo zase moc krátká, ostružiny kyselé a žáby hloupé.
„Žijeme tu jako ubožáci!“ myslel si, „na vyschlé louce uprostřed lesa, všude kolem jen kamení a jediné, co máme, je tahle kaluž vody! Jó, takové žáby pralesničky, ty si žijí! Mají krásné barvy, kolem křišťálová jezera, obrovské stromy, vodopády, barevné kamínky a všude pestrobarevné květiny, až oči přecházejí! A co je tady? Kam oko dohlédne, jen vyschlá louka bez květin a tahle kamenná suť! Tady mohou vyrůst jen takové ošklivé hnědé žáby, jako jsme my!“
Veselé žabky se zatím o kousek dál povalovaly v měkkém mechu, sbíraly z listů kapky rosy a zdobily se jimi jako drahokamy.
„Hloupé žáby,“ pomyslel si Viky, „hrají si tu jako malé děti a nedělají nic pořádného. Ale jak by také mohly – v téhle pustině?!“ Viky se rozhlédl kolem:
„I kdyby něco velkého udělaly, nikdo by to tu neocenil. Široko daleko ani živáčka!“ hořekoval a hodil do louže kámen. Voda vyšplouchla a celého žabáka ohodilo bahno. To ho dopálilo ještě víc. A tak tam seděl celý otrávený a dny plynuly.
Jednou ráno přišlo na mýtinu velké sucho. Žabky odskákaly hlouběji do lesa hledat vodu a žabák Viky zůstal sedět uprostřed vyschlého kamení sám.
Vtom se zvedl vítr, přehnal se loukou, rozcuchal stébla trav a do lesa přinesl vůni květin.
Žabák si všiml, že vzduchem se nese malé semínko. Pomalu klesalo k zemi a dopadlo na ten největší kámen doprostřed skal. V malé trošce hlíny v puklině kamene semínko zahnízdilo a začalo klíčit.
„V takovém suchu?! Jistě tu brzy zahyne,“ spekuloval žabák. Ale semínko se kupodivu mělo dobře, rostlo a sílilo, až z něj byla malá rostlinka.
„Tys to chytla, chuděrko!“ pomyslel si Viky, „zůstaneš trčet v téhle díře, zrovna jako my!“
„Buď zdráv, člověče!“ promluvila rostlinka.
„Nejsem člověk, jsem žabák!“ odpověděl Viky a nedůvěřivým pohledem si měřil rostlinu.
„Hm, nevěděla jsem. Do teď jsem rostla jen v zahradách, znám jenom lidi, ještě jsem neviděla žádného žabáka. Ráda tě poznávám,“ odpověděla rostlina uctivě.
„A proč jsi přiletěla sem, co pohledáváš v těchhle opuštěných končinách?“
„Vítr mě sem zanesl. Do teď jsem dělala radost lidem, teď budu těšit tebe.“
Rostlina vypustila další lísteček a usmála se.
Znuděný žabák nevěřil vlastním očím a uším. Do teď mu žádné květiny radost nedělaly, ale něco ho k rostlině přitahovalo. Nenápadně si poposedl, aby byl rostlince blíž. Chtěl vědět víc.
„Z čeho se tak raduješ? Nevidím tu nic k smíchu. Vítr tě vyplivl do díry v tomhle kameni, tady budeš celý život leda živořit. Jó, kdybys teď žila v zahradě, měla bys jiné podmínky k životu a spoustu důvodů k radosti! Ale tady? S bídou tu vyrosteš, a jestli přece, kdo tvojí krásu ocení?! K čemu je takový život?“ vyzvídal žabák…
„My rostliny neznáme pojem užitku nebo škody. Vyrosteme, kde vyrosteme. Naším úkolem je růst a své okolí zkrásnět. A k tomu, aby z nás vyrostlo něco krásného, nemusí být všechny podmínky ideální,“ promluvila rostlina, usmála se a zavřela oči.
Žabák si všiml, že se nedívá a taky se potajmu usmál. Přisedl si ještě blíž, aby mohl rostlinu pozorovat. Chtěl ji poznat.
Brzy uviděl, že na samém vršku rostlina začíná utvářet květ.
„Jaká asi bude?“ přemýšlel žabák, „jistě bude krásná,“ pomyslel si. „Co když má žízeň?!“ napadlo ho najednou a rychle vyskočil. Utrhl ten největší lopuch a ze své kaluže do něj nabral vodu. Došel s ním opatrně k rostlině a pomalu jí zalil.
„Děkuju ti, žabáku. Jsi pozorný,“ líbezně se usmála rostlina a její květ začal sílit.
„Nevěděl jsem, že jsem pozorný,“ podivil se žabák. „Do teď jsem všechny v okolí spíš štval. Teď mám radost, že tě můžu potěšit… Chci vědět, jaká budeš, až vyrosteš. Chci Tě vidět kvést!“ řekl dychtivě žabák a běžel pro další list vody.
„Děkuju ti, žabáku,“ znovu poděkovala rostlina. „Ráda pro tebe vykvetu. Můj květ září jako slunce, prozáří ti den. Těší mě tu být s tebou a růst pro tebe.“
Žabák byl šťastný! Rostlinu si zamiloval. Každý den se na ni chodil dívat, zaléval ji, vytrhával bodláčí, nanesl ke kořínkům novou hlínu a přikryl ji mechem. Pečlivě pozoroval, jestli se rostlině dobře daří a jestli jí něco nechybí. Rád si s ní povídal a ještě radši ji poslouchal, když mluvila.
Až jednoho dne rostlina konečně vykvetla. Na mohutném stonku se objevil překrásný veliký žlutý květ.
Viky užasle hleděl na rostlinu. Takový květ na mýtině ještě nikdy neviděl.
„Tvé okvětní lístky opravdu září jako slunce!“
„Říkají mi Slunečnice“, promluvila z výšky rostlina, „a jak říkají tobě?“
„Jmenuji se Viktor, ale říkají mi Viky. Jsem jenom malý žabák.“
„Viktor znamená vítězný,“ pronesla Slunečnice s úsměvem, otočila svůj květ ke světlu a nastavila polednímu slunci svou tvář.
„Ty jsi mé vítězství! Má květino!“ řekl dojatě žabák a pomyslel si: „Je krásná!“
Každý den se pak na svou květinu chodil dívat a těšit se z jejího zářivého slunečního květu.
Jednoho dne však přišel ke květině a uviděl, jak uvadá. Střed květu dozrál, zaplnil se tmavými semínky a okvětní plátky zvadly.
Žabák zůstal jako přimrazen. „Neopouštěj mě, květino!“ zavolal a jeho hlas se rozlétl mýtinou.
„Už musím jít, Viktore,“ řekla se svým líbezným úsměvem rostlina a svůj květ sklonila k zemi.
„Buď se mnou, Slunečnice!“ prosil žabák a vzal její květ do dlaní.
„Tohle je pro tebe,“ Slunečnice lehce zatřásla svým květem. Z jeho středu se vysypalo Viktorovi do dlaní pár semen.
„Je čas, abychom potěšili zase někoho dalšího,“ řekla Slunečnice a dodala: „dobře se o ně starej…, ráda jsem tě poznala, Viktore.“
„Děkuju ti, Slunečnice, já jsem rád poznal tebe,“ zašeptal Viktor, sevřel v dlani pár semínek, naposledy se ohlédl a odskákal do lesa.
—
Rok uplynul. Mýtina zarostla kapradím, louže ve skalách se zaplnila vodou a tak se malé žabky vracely zase zpátky domů. Už z dálky uviděly na kraji mýtiny neznámý „les“. Když přiskákaly blíž, užasly – na trávě kolem jejich louže rostly překrásné veliké žluté květiny. Takové květiny žáby ve svém životě ještě nikdy neviděly!
Žabák Viktor se vyhříval na kameni, spokojeně se usmíval, otáčel svou tvář ke světlu a jeho květiny zářily do krajiny jako desítky malých sluncí.
—
Tato pohádka je ukázka z naší připravované knihy příběhů pro šťastné děti Nikdy se nevzdávej.
Šťastní lidé 
Nejnovější komentáře