Cesta za štěstím je cesta každého z nás. Ne všichni ale máme stejné výchozí podmínky. Ty nejtěžší situace ovšem pro nás mohou být dar, protože právě ony nás paradoxně mohou posunout nejdál, do větších výšek, do větších hloubek, blíž ke světu, k druhým lidem, blíž k sobě…
Znáte to asi všichni – v určitém stádiu vašeho života se vám nechce dál. Nic vám nedává smysl. Nebo jen velmi málo z toho, co děláte… Dokud je toho pozitivního ve vašem životě ještě dost, má moc vás to udržet nad vodou. Ale pokud se vám začne zdát, že ne-smysly se ve vašem životě hromadí a vy nemáte moc to změnit, začínáte chřadnout. Vaše motivace a vůle se pomalu vytrácí (nebo se zatím důkladně schovává) a vy začínáte být malátní, churaví a ne mocní.
Pokud taková tendence slabosti je jen vaše chvilková rozmrzelost a nepohoda (taková chvilka se může vléct i několik týdnů…), dá se vše ještě snadno obrátit ve svůj opak. Ale pokud již začne být vaše vnitřní slabost ve vašem životě převažujícím elementem, většinou se nějakým způsobem brzy projeví i ve vašem vnějším životě. Podle přesných vesmírných kritérií to pak “odnese” něco ve vašem fyzickém světě – obvykle to, čemu připisujeme největší význam.
Na čem nám záleží nejvíce, to obvykle ztrácíme jako první – protože nejvyšším kritériem je svoboda a ne-závislost.
V ne-závislosti na čemkoli vnějším se totiž skrývá i tak často hledaná, obdivovaná a zneužívaná… moc. A kde je moc (moc jako vědomí ne-závislosti), tam je i zdraví!
Ohlasy lidí, kteří nám píši své příběhy o svých životních cestách, se množí. Jsme za to velmi rádi a naplňuje nás to radostí. Vesměs jsou to totiž příběhy pozitivní, se šťastným koncem, příběhy Hrdiny!
Někdy takové příběhy zveřejňujeme, jako třeba v případě paní Liby nebo v případě veselé a hluboké (jistě životem notně inspirované) básně paní Jarky.
Tentokrát máme pro vás inspirující slova našeho čtenáře a fanouška Mária.
Mário je velmi mladý člověk, který je zároveň velmi citlivý a vnímavý. Vnímá a cítí, že věci, které se občas kolem nás dějí, nejsou tak úplně v poŘÁDku… Ne-mocní politici a státníci, kteří by měli chránit a podporovat “svůj” stát, naše životy a naše podnikání…, nás v zoufalé honbě za výše zmíněnou mocí neváhají vydávat všanc. Nás, naše životy, naše děti, naši práci, naše peníze, naši zemi, naši planetu… Podobně jsou na tom mnozí manažéři, různí vedoucí pracovníci, sportovci, různé korporace, reklamy, podnikatelé, média… Morálka klesá a lidé ztrácejí naději, touží po alespoň “normálním” světě, když už ne po světě plném bohatství, svobody a blaženosti, kde by se Duch Pravdy vznášel nad vodami…
Kdo má hroší kůži a bojechtivého ducha, je v takovém prostředí mezi svými a rád – má tu totiž dost možností a prostoru, aby se vyřádil dle své libosti… Jemnocitným, oduševnělým lidem, kterým dochází vyšší souvislosti, dá občas dost práce se z toho všeho nezbláznit.
Mário z našeho příběhu si stav světa uvědomuje, vidí a ne-souhlasí! Ne-souzní s většinovým stavem rozladěných dravců a tvůrců umělé moci. Nesouzní ani se způsobem života svého vlastního. Od mládí trpí na deprese… Od lékařů oficiální medicíny dostal do vínku léčbu: diagnózu a léky.
Mário ale nechce brát léky. Chce víc! Chce Pravdu!
Před časem nám Mário psal o svém životě. Byl na vážkách. Má brát léky nebo nemá? Je to od lékařů opravdu pomoc nebo spíš danajský dar?… Co byste mu řekli vy? 🙂
Dnes nám po nějaké době Mário opět píše a jeho slova stojí za zmínku! S jeho svolením budeme jeho zprávu citovat, protože je velmi motivující i pro ostatní…
“Ahoj Míno. Tak jsem to dokázal. Konečně se cítím být úplně šťastný a spokojený. Byla to dlouhá a strastiplná cesta, ale nakonec to přišlo. Ono to přišlo nějak samo. Ani jsem moc nemusel studovat nějaké duchovní texty a tak… jen jsem si přečetl pár věcí od Dalajlámy, od vás a od Eduarda Tomáše. Na zbytek věcí jsem si musel přijít sám. Musel jsem v životě udělat nějaké změny. Vyřešit si pár problémů, které mě trápily. Musel jsem se naučit těšit se z maličkostí, z každodenních věcí. Naučit se být k lidem milý. Naučit se pokoře… atd. Pomohli mi v tom i někteří dobří lidé, které jsem poznal a kteří mi dodali zdravý rozum a podpořili mě.
Člověk si to sám musí uvědomit a musí ho takříkajíc osvítit.
Je třeba si žít svůj šťastný život, ale také je třeba se o svoje tajemství podělit s ostatními. Aby bylo na světě co nejvíc šťastných lidí. Vždyť proto žijeme! Běžný ustrašený a uspěchaný člověk netouží po nějaké duchovní knize, která má 400 stran a je pro něho komplikovaná… Touží po co nejsrozumitelnějším textu a co nejlidštějším vysvětlení. Je fajn, že svoje poselství šíříte do světa, budu se teď o to snažit i já.
Pěkný večer a zítra pěkný den každý den. 🙂
Ahoj a pozdravuji i Vítka”.
Mário pochopil. Stejně jako paní Líba nebo paní Jarka… Cesta Hrdiny končí šťastně. To neznamená, že je všem dnům konec a od teď už se budeme navždy nudit v nehybném ráji… Život je proces, vývoj, změna, expanze. Ale můžeme se učit čím dál tím smysluplněji a radostněji. 🙂
A co je nejvíc – můžeme se spolehnout na sebe. Člověk, který jednou našel svou MOC, už se ve světě hned tak neztratí. Nebude už tolik záležet na tom, co se v životě stane, protože ať už se stane cokoliv, bude připraven se s tím utkat.
Hrdina vstal a vydal se na cestu. Musel překonat sám sebe, přemoci mnohé nepřátele a nejednoho draka – v podobě pochybností vnitřních i nepřízní vnějších. A právě to mu dodává SÍLU.
Ať už se ve vašem životě právě děje cokoliv, v každém okamžiku můžete vstát a vydat se na Cestu Hrdiny. Můžete si vytvořit vizi svého šťastného života a jít si za ní…
Šťastnou cestu! 🙂
Šťastní lidé 
Nejnovější komentáře