Univerzální Duch, Vesmír, Kvantová energie (nebo Bůh, chcete-li), který je původním zdrojem všeho stvořeného, své výtvory nesoudí. Odsudky vynalezli lidé, jakožto prostředky pro srovnávání, odlišení a kontrolu. Posuzujeme se na základě umělých a často idealistických měřítek dokonalosti, morálky či pravdy.
Pokud nás Univerzum nesoudí, proč bychom se měli soudit a odsuzovat my sami (nebo sebe navzájem)? A podle jakých měřítek?
Ti z nás, kdo mají ty nejušlechtilejší představy a nároky, zpravidla soudí sami sebe přísněji, než by je kdy posuzovali jiní. Soudíme a kritizujeme nejen své jednání, ale i vlastní myšlenky, city, ba i své vize a sny! Podle své vznešené představy, svého ideálu, posuzujeme i ostatní – a potom soudíme sami sebe za to, že soudíme jiné! 🙂
Když všechno porovnáváme a hodnotíme měřítkem vlastní představy o dokonalosti (tedy jak by to podle nás mělo jedině a správně ve finální vybájené podobě vypadat…), nic neobstojí.
Tento svět NENÍ ideální – finální, hotový. Naopak – je to prostor pro tvorbu! A jako takový byl zamýšlen. Prostor pro to, abychom se učili používat svou schopnost volby, tak, abychom směřovali ke svým cílům – v souladu se vším kolem… Je to skutečný svět se skutečnými lidmi, kteří rostou, učí se, dopouštějí se chyb a vyvíjejí se. Je to hra, hřiště pro to, abychom si mohli hrát. 🙂
Hmota jakkoli důležitá a krásná se nám může zdát, není podstatná, slouží jen vývoji, učení a povznesení duše. Ať už se nám stane cokoli, byť i nepříjemného, vězte, že poučení duše má přednost před pohodlím těla.
Někteří lidé (tedy ti, co věří v Boha nebo nějakou univerzální sílu) si zřejmě představují, že Bůh je nesmlouvavá autorita, nekompromisní rodič. Přísný rodič, který nám v tomto či příštím životě vyměřuje naši odměnu či trest.
Zákon nesouzení nám připomíná, že to nebyl Bůh, kdo vynalezl morálku, to byli lidé. Bůh nesoudí, pouze nám poskytuje příležitost, prostor, abychom udrželi rovnováhu, abychom se učili (jak dojít ke svým cílům). Dopustíme-li se omylu (tedy pokud dojdeme jinam, než jsme zamýšleli), život už nám poskytne hojně příležitostí, abychom vyrovnali skóre. 🙂
Čím vyšší jsou naše ideály, tím víc jsme k odsudkům sebe sama i druhých náchylní. Cítíme tlak vlastních ideálů a neustálou potřebu nějak se osvědčovat a vylepšovat. Máme strach ze své nedostatečnosti a z toho, že nevyhovíme – vlastním nárokům! Je ironií, že ti z nás, kdo mají nejušlechtilejší představy, hodnotí sami sebe velice nízko.
Čím přísněji posuzujeme sebe, tím více je pak i v našem životě lidí, kteří nás kritizují. S matematickou přesností totiž navenek vyzařují naše vlastní niterné impulzy – abychom venku viděli, co se děje uvnitř nás a měli šanci to poopravit.
Soudy a odsudky blokují energii, vytvářejí stav vnitřní obrany a odporu a obvykle udržují v platnosti negativní vzorce chování. Tím, že se soudů zbavíme, otvíráme si cestu ke změně.
Zkuste přemýšlet, jaké by to bylo, vidět sebe i svůj život, aniž bychom se s někým srovnávali, aniž bychom se kritizovali, obviňovali a soudili… Jaké by to bylo, žít, jak umíme nejlépe, přijímat své omyly, učit se z nich a příště dělat všechno o chlup lépe? Co kdybychom sebe i ostatní přijali beze všech očekávání a výhrad? 🙂
(Inspirováno knihou Život, k němuž jsme zrozeni od Dana Millmana)
Šťastní lidé 
Nejnovější komentáře