Pokud vás zajímá, jaký je váš momentální psychický stav, nemusíte chodit k psychologovi, stačí, když chvíli pobudete s vaším (a nejen s vaším) psem. Pes je totiž uzpůsoben na to, aby vás sledoval – a podle toho volil své reakce… je jako přesný lidský detektor. Psa můžete mít na povel, ale nejsou to vaše slova, co velí a rozhoduje…
Věděli jste, že svému okolí sdělujete jen asi 4% informací slovy? Celých 96% vašeho sdělení předáváte beze slov – jen tím, že jste, nebo spíš jak jste… Vaše vyzařování, charisma, vaše vnitřní naladění, váš klid, jistota, zmatek, zlost nebo strach… to všechno z vaší duše vaším tělem vyzařuje napovrch – a odzrcadlí se navenek ve vašich gestech, v řeči vašeho těla. A lidé, ať chcete nebo ne, to vycítí. Pokud je někdo nevšímavý nebo rozladěný, může se vám podařit ho “ukecat”, ale psa “neukecáte” nikdy…
Pokud jste nervózní nebo nejistí, stáváte se terčem. Uklidnit psa není tak lehké. Říct konejšivě “hodnej, hodnej” a poškrábat ho na břiše nestačí, protože pes čte gesta, postoj vašeho těla a symetrii, i přesný význam doteku. Hledá srozumitelnost a důslednost.
Cesar Millan je majitel nápravného zařízení pro agresivní psy a je opravdovým znalcem psí (i lidské) duše. Dokáže “mrknutím oka” zkrotit kdejakou “bestii”. Jak? Především tím, jak je…
Posadí se proti vám s typicky dokonalým držením těla, rozčílený je jen zřídka. Ve své psí “věznici” mívá najednou i padesát agresivních psů. A on se prochází uprostřed té psí smečky – s rovnými zády a zataženými rameny – pro všechny ty psy je oázou klidu, je vůdcem! “Hra by měla trvat 5 nebo 10 minut, možná patnáct, vy ji začnete, vy ji ukončíte a nežádáte: prosím, přestaňte… přikážete, aby se přestalo,” říká Cesar na dvoře své psí věznice. S těmi slovy se zkoncentruje, postaví rovně jako pravítko a krátce zapíská. Žádné nezávazné zapískání, zní z něj autorita. Najednou nastalo absolutní ticho. Všech 47 psů se přestalo vrhat a skákat po míčích a stálo stejně klidně jako Cesar, hlavy vzpřímené. “Abych řekl pravdu, cítím se víc v pohodě s agresivními psy než s těmi nejistými, ustrašenými nebo panikařícími…” říká usměvavý Cesar.
Když reagují lidé, většinou se jen pramálo s opravdu upřímným zájmem zajímají do detailu o to, co jim sdělujete. A jen zřídka se zajímají o to, co jim sdělujete, když nemluvíte – svými pohyby, gesty, mimikou… Většinou mají dost práce sami se sebou – se svým myšlenkovým a pocitovým rejem. Jejich reakce má s vámi většinou pramálo společného.
Než se pustí do akce pes, očichává, zkoumá a sleduje… Souboj nevznikne jen tak z ničeho, reaguje na něco ve vás… Psi studují lidský pohyb tak, jako prakticky žádné jiné zvíře.
Antropolog Brian Hare prováděl se psy experimenty: pod jeden ze dvou šálků, položených metr nebo dva od sebe, dával sousto potravy. Pes ví, že je někde žrádlo, ale netuší kde. Hare na jeden poklepal, podíval se na něj – a pes k němu zamířil. Když podobný pokus dělal se šimpanzem (zvíře, s kterým máme společných 98,6 genů!) nedokázali na to přijít. Pes se na vás podívá, aby získal pomoc, šimpanz ne! Nechápou to – proč byste mi měli jako říkat, kde to sousto je? Naproti tomu klíčovou dovedností psů je, že věnují pozornost lidem. Psi nejsou chytřejší než šimpanzi, oni zkrátka mají k lidem jiný postoj. “Psi se o lidi skutečně zajímají. Ten zájem hraničí až s posedlostí,” říká Hare, “pro psa jste obří chodící tenisák.”
Psa zajímá, a to velmi, kterým směrem nakláníte tělo. Dopředu, nebo dozadu? Náklon vpřed se dá vnímat jako náznak agresivity, náklon vzad (byť i o centimetr) znamená, že nepředstavujete ohrožení, sděluje, že se vzdáváte. Nakloňte hlavu, třeba jen maličko, ke straně a pes je odzbrojený. Podívejte se na něho zpříma a bude to vnímat jako červený praporek. Když se narovnáte a zatáhnete ramena, místo co byste je nechali shrbená, může to rozhodnout o tom, že pes vás příkaz poslechne. Vyrovnané a hluboké dýchání místo zadržování dechu může rozhodnout o tom, že napjatou situaci uklidníte a nerozdmýcháte ještě víc. Dívají se vám na oči, velikou pozornost věnují tomu, jak uvolněná je naše tvář a naše obličejové svaly, protože je to pro ně významné vodítko. Je čelist uvolněná? Ústa jsou pootevřená? A ruce – velmi pozorně sledují, kde je máme a jak jimi pohybujeme…
V knize The other End of the leash (na druhém konci vodítka) McConnellová dekóduje jednu z nejběžnějších interakcí mezi psy a lidmi – setkání dvou zvířat držených na vodítku během vycházky. My si myslíme, že psi odhadují jeden druhého, ale podle McConnellové se psi odhadují podle toho, co nejprve zhodnotili jejich majitele. Majitelé často pociťují úskost, zadržují dech, zakulacují oči a ústa, jsou ve střehu… toto v psí kultuře vyjadřuje útočnou agresi – tímto páníčkové nezáměrně vyzařují napětí. Pokud to ještě jako mnozí doplníte přitažením vodítka, můžete způsobit, že psi na sebe zaútočí. Psi jsou v napjaté sociální situaci – obklopuje je podpora vlastní smečky – a lidé kolem nich tvoří kruh napjatých, zírajících diváků bez dechu.
Když se pes dívá na Cerara, vidí člověka, který se pohyuje velmi svébytným způsobem, plynule, na úrovni těla má vše uspořádáno. Jaký typ pozornosti pohyb vyjadřuje? Je rychlý nebo pomalý? Silový nebo lehký – jaký má záměr? Kombinacím postoje a gest se říká frázování a mistry komunikace jsou lidé, kteří umí frázování sladit se svým komunikačním záměrem. To znamená, že například chápou, že důraz vyjadřuje přesné a výbušné gesto. Analytici pohybu obvykle rádi sledují Billa Clintona nebo Ronalda Reagana, ti dokázali skvěle frázovat. George Bush to oproti nim neumí.
Z pohybů Cesara není cítit žádná úzkost. Čiší z něj respekt a povzbuzení. Komunikuje, aniž by se vměšoval. Ruce zvedá ladným plynulým pohybem, jeho pohyby nejsou nijak složité. Nevyvíjí v jednom okamžiku spoustu různě zaměřeného úsilí. Jeho dotek je pevný, ale ne agresivní. Není silný, aby působil hrubě, ale ani tak lehký, aby byl slabý a otravný. Jazykem pohybu – tím nejprostším a nejprůhlednějším ze všech jazyků – Cesar psovi sděluje, že je v bezpečí…
(Z povídky Malcolma Gladwella: Co viděl pes)
Šťastní lidé 
Nejnovější komentáře